Palec místo podpisu
Cirkus Humberto, Lidé z maringotek nebo Klapzubova jedenáctka, tři z mnoha děl Eduarda Basse (vlastním jménem Eduarda Schmidta; 1. 1. 1888 – 2. 10. 1946), jehož 80 let od úmrtí si v těchto dnech připomínáme. Jednou z málo známých kapitol z jeho života je jeho spolupráce s Živnostenskou bankou z poloviny 40. let, doby těsně před a po osvobození Československa. Kniha, jejímž vznikem byl pověřen, však nakonec zůstala torzem, které ale ukazuje jeho píli a cit pro prameny, kterými proslul při své publicistické práci. Dokumentace, která se v Archivu ČNB k jeho práci na knize dochovala, naznačuje, že vznik knih nezřídka visí na vlásku a jejich konečná podoba nemusí vždy odpovídat záměrům tvůrce. Jedna z archiválií pak unikátním způsobem dokládá Bassův závěr života.
V roce 1944 se Živnostenská banka chystala oslavit 75 let od svého vzniku. V rámci příprav se rozhodla také vydat publikaci, která měla připomenout její působení na křižovatce u Prašné brány, tedy v místech, kde tehdy stála již 44 let její budova, ať již původní od architekta Osvalda Polívky nebo nová od architekta Františka Roitha. Proto již v roce 1942 oslovila Eduarda Basse, jenž se v době okupace vzdal novinářské činnosti a věnoval se psaní románů, s nabídkou na vytvoření monografie. Pravděpodobně při konzultacích mezi bankou a budoucím autorem ohledně směřování knihy se nakonec změnila její hlavní osa. Nově si mělo připravované dílo klást mnohem větší ambice, a to ukázat osudy křižovatky a jejího blízkého okolí od nejstarších dob, s tím, že vyvrcholením měly být právě pasáže ukazující na rozvoj Živnostenské banky a její významný podíl na hospodářském rozkvětu českých zemí. Z tohoto důvodu dostala kniha pracovní název "Na křižovatce věků".
Eduard Bass se záhy po sjednání odměny vrhl do přípravy podkladů a psaní knihy. S ohledem na jeho zdraví se však její vznik prodlužoval. I oslavy sedmdesáti pětiletého jubilea banky se ale kvůli měnící válečné situaci nakonec posunuly a všichni očekávali, že se k vydání a oslavám přistoupí až po vytouženém konci války. Zdravotní stav autora se však stále zhoršoval, a proto 9. února 1946 převzal Eduard Bass jen polovinu z původně dohodnutého honoráře ve výši sto tisíc korun. Toto převzetí mohl stvrdit už jen otiskem svého pravého palce na příslušném dokladu. Navíc s vědomím brzkého vlastního konce, se již na přelomu roku 1945 a 1946 dohodl s Dr. Antonínem Novotným (15. 5. 1891 – 28. 2. 1978), někdejším ředitelem Muzea hlavního města Prahy a popularizátorem historie Prahy, na dokončení své knihy, které dovedl do druhé poloviny 19. století. Je tedy jistým paradoxem, že na část publikace, která byla pro banku stěžejní, si Bass objednal někoho jiného. Antonín Novotný se pustil do práce a na Bassových patnáct kapitol navázal dalšími čtyřmi. Při práci na poslední z nich, která měla podat výklad výstavby nových bankovních budov České eskontní banky a úvěrního ústavu (Böhmische Escompte Bank und Creditanstalt) a samotné Živnostenské banky, však již narazil na nezájem managementu banky.
Krátce po úmrtí Eduarda Basse odevzdal Antonín Novotný celý společný rukopis. Vedení banky k němu však zaujalo negativní stanovisko a rozhodlo se pro tisk jen Bassovy části (na jeho přání s ilustracemi Václava Fialy). Novotnému naopak rukopis včetně obrázků vrátilo. Právě v této podobě pak Živnostenská banka vydala knihu v roce 1947 v nakladatelství Jan Pohořelý. Svým klientům ji pak doprovodila paradoxně textem, v němž zdůraznila nedokončenost díla i původní záměr, který se však knihou nepodařilo naplnit: "Odevzdáváme do rukou svých přátel jen její torso a vzpomínáme práce vykonané generacemi růstu ústavu, který se nyní stal národním podnikem a ve kterém všechna činnost jest a bude sloužit národu."
